Proč zůstat otevřeni VŠEM možnostem

Proč by měl člověk zůstat otevřený všem možnostem? Je to zřejmě jediný způsob, jak zůstat objektivní vůči všemu kolem. Kategorický přístup neplodí nic dobrého. Trvání si na svém a urputnost jakéhokoli druhu přináší jen rozbroje. Možná taky už patříte mezi lidi s počínající alergií na titulky v časopisech začínající slovy „Vědci objevili, že…“. Vědci neustále něco objevují a negují tím své předešlé objevy. Jednou je zdravý živočišný tuk, pak zase není, nakonec za problémy spojené s vysokou hladinou cholesterolu nemůže tuk, ale cukr. Cholesterol vadí, pak zase nevadí. Jednou se kávy nemáte ani dotknout a pak ji můžete pít ve zdraví třikrát denně. Kdo se v tom má vyznat?

Chce to klid a přijetí skutečnosti, že právě takto vypadá přirozený vývoj. Vzpomněla jsem si na německou klasickou filozofii, kde se učí, že vše se vyvíjí ne v kruzích, ale ve spirálách (Hegel?). Často se ocitáte tam, kde už jste jednou byli, ale máte na věc jiný pohled než předtím. Správněji řečeno máte nadhled. Vše se tedy opakuje. Existuje vzestupný vývoj. Negace střídá negaci a zároveň poznání roste. Když jsem před lety četla knihu Nevyšlapanou cestou od M. Scotta Pecka a její další dvě pokračování, nesmazatelně se do mě zapsala věta, která tam byla jen tak mimochodem zmíněna pod čarou: pravda je vždycky paradox. Myslím si, že přesně tak to je. Skutečná pravda platí a zároveň neplatí. Nemůžete ji nasoukat ani do jedné z uvedených možností. Skutečná pravda (absolutno, božství) je přítomná jen do té doby, než ji začnete definovat, pojmenovávat a zařazovat.

Různá interpretace stejných věcí

Jak například vnímáte fakt, že náboženské texty se opakují už zhruba dva tisíce let, ale každý si je vysvětluje jinak? Všechna vysvětlení jsou v nich pravděpodobně obsažena. Každý je spokojen. První slova Buddhy po probuzení údajně zněla nějak takto: ale to nebudu schopen nikomu předat! Určitě je to nepřenositelná zkušenost. Jak chcete někomu popsat nepopsatelné. Popsat to, co se musí prožít, aby bylo pochopeno.

Já vnímám základní smyčku vývoje každé osobnosti nějak takto. Nejprve jsme ve stádiu oběti, někoho, kdo absolutně neovládá, co se mu děje. Poté začínáme chápat, že jsme zapříčinili vše, co se stalo. Stáváme se naopak absolutními tvůrci reality. A třetí fáze je taková, že nám dojde, že sice tvoříme vše, ale ve spolupráci s něčím daleko větším, než jsme my sami. Uznáme svou obrovskou moc a zároveň uznáme, že v porovnání s nekonečným vědomím jsme téměř nic. A tak pořád dokola, výš a výš.

Připuštěním možností umožňujeme jejich realiaci

Je důležité začít tvořit (určovat), co chceme. A je důležité nechat vesmíru volné ruce, aby mohl konat. Jakmile přilnete k jedné z možností, jak by se věci mohly odehrát, automaticky zavíráte dveře všem ostatním a třeba i lepším možnostem. Přestaňte určovat, JAK by se věci měly dít. Zaměřte se na to, CO byste chtěli, aby se stalo. Pak děkujte za každou informaci, která vám přijde do cesty. Představte si, že nejste samostatná entita, která sama jediná určuje. Jste součástí něčeho většího, jako buňka v organismu. Vaše přání může být splněno, protože vaše přání má váhu. A bude splněno, pokud je součástí celého plánu, který vy osobně ani nemusíte znát. Na vás je snít, jednat a důvěřovat.