Příběh „obyčejného člověka“

Skoro jakoby to vypadalo, že je snadnější se soustředit na to, co je „špatné“, než na to, co je „dobré“. Myšlenky tak lehce sklouzávají ke strachu, obavám a úzkosti. Je tak těžké je udržet ve stavu lásky a blaženosti a spokojenosti. Musíme je pořád hlídat a kontrolovat. Fyzické cvičení těla je taky náročné, dá to zabrat, je to únavné a nepříjemné a bolí to. Když chci ale vypadat dobře, musím dřít, ach jo. Pak je důležité vyživovat tělo, dopřát mu vitamíny. A tak raději chroupu mrkvičku, i když mám obrovskou chuť na větrník. Zmáhá mě to. Je to dřina. Pro dnešek se trochu uvolním, dám si víno, možná dvě. Už na to všechno nemám nervy. Chci se obklopovat pěknými věcmi a vytvářet pěkné události a dneska ráno, aniž bych to chtěla(!), jsem si musela vyslechnout stížnost sousedky, pořešit rvačku dětí, a taky zaslechla o katastrofě ve zprávách. No kdo to má vydržet?

Komu by se pak do toho dobrého chtělo, když to vlastně vůbec není dobré? Když mě to ještě k tomu všemu zmáhá. Chápete? A v tom je celý problém. Máme představu, že to dobré bolí, že je to omezující, nepříjemné…

Neseme v sobě historicky tíhu celého světa. Často nás vychovávali rodiče, kteří byli nemilovaní, vynervovaní, závislí na všem možném. Předávali nám to nejlepší ze sebe a ještě se kritizovali za to, že je to málo a že je to špatně (to dělali samozřejmě jen v soukromí). Učili nás to, co sami uměli. Zvyk je zvyk a zkušenost je zkušenost (jinou nemáme). Jedeme v tom dál, i když se nám to nelíbí. Kritizujeme se, tlačíme se do něčeho, do čeho se nám nechce. Poddáváme se tomu, co nám absolutně neprospívá. Nevědomě si ubližujeme, trestáme se.

To dobré

Co když to ale původně bylo myšleno tak, že to dobré je zároveň i příjemná zkušenost? Dobré je prostě dobré. Že by to mohlo být tak krásně nekomplikované? Fakt?

Ze zeleniny se taky dá vytvořit lahodné jídlo, ano dá.

Obyčejná voda ze studánky může chutnat jako nejlepší nápoj na světě.

Cvičení může být krásné (věděli to dávno na východě, vezměme si z nich příklad… v jógových pozicích nešli nikdy do bolesti, ásany musely být příjemné, jinak by se v nich totiž nedalo vydržet několik minut). Tělo si zvyká a pouští nás dál, pěkně pomalu a nenásilně.

Půl hodiny meditace denně může být luxusně investovaný čas oproti sledování přiblblého seriálu.

Léčivá hudba mi může prospět více, než zhudebněný výkřik do světa o jeho povrchnosti a zkaženosti.

Dobrá kniha mi může dát vnitřní sílu.

Dobří lidé mi mohou dát víru.

Mohu si to dobré vybrat! V toto musím uvěřit jako první.

Počáteční odpor

Zpočátku si můžeme připadat jako zrezivělá lokomotiva, která nechce rozpohybovat vlak. Ještě k tomu hodláme přehodit výhybku, změnit směr. A ona se sama nepřehodí žejo, to víme. Musíme vyvinout nějaké to úsilí. Je to takový počáteční odpor, který když se překoná, jízda zase pokračuje hladce. Každý má své tempo. Někdo je schopen překopat celý svůj život hned, někdo po pomalých krůčcích. Hlavní je, se přitom cítit dobře. Jinak se to dlouhodobě (natož trvale) nedá zvládnout. To je celá technika, víc vědět nepotřebujeme. Kázeň je dobrá, pokud vede k vytváření dobrého. Ukázněme se trochu a přestaňme blbnout.

A celé to začíná fungovat ve fázi, kdy se do procesu zapojí srdce a přesvědčení. Když se něco dělá se zaujetím a soustředěností, vždycky je to maximálně účinné. Musím bezvýhradně věřit tomu, co dělám. Sedí k tomu ezotermín vědomé rozhodnutí, to je, když do něčeho zapojím celé své já, protože chci, protože musím. Do té doby je to jen teoretická příprava (jako takové to plané žvanění frází, když nás téma vůbec nezajímá). Příprava předchází provedení, a až poté přichází úleva a spokojenost. Tak snadné to je.