Proč se naučit prohrávat

Když umím prohrávat, stávám se součástí hry. Jsem pro hru. Moje prohra je součástí celé té hry zvané život. Přijímám svůj život a přijímám i své prohry, nejsem proti nim. Vždy bude někdo jiný lepší a někdo jiný horší. Přijetím své prohry přijímám i vítěze, přijmu i to, že někdo jiný získal výhru, po které moje srdce tak touží.

Dokážeme opravdu slavit vítěze a ctít poražené? Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Co si budeme povídat, proher bývá v životě často i mnohem více, než výher, a to může být doprovázeno těžkostmi, bolestmi a smutky. Lítost nad sebou pak nedovoluje vidět, jakou radost prožívá ten, který vyhrál. Jeho štěstí totiž může být i mým štěstím, protože zafunguje jako příslib a motivace pro pokračování ve hře.

Proč přestat tlačit

Být hravý znamená být opakem násilného. Když nejsem hravá, pak beru všechno příliš vážně. Prohra neskutečně bolí a vítězství se vzdaluje. Přestávám úplně věřit tomu, že mohu výhry vůbec někdy dosáhnout. Tudíž žiji v naprosté skepsi a bezúčelnosti. Nic nemá smysl. Ztrácím energii, vitalitu a chuť cokoli dělat, o cokoli se snažit.

Co dalšího se děje? Držím se vší silou něčeho, co pro mě není vhodné. Prodávám se pod cenou. Snažím se obalamutit a znásilňovat sebe sama, přetvořit a znásilnit okolí, osud, život samotný. Snažím se vše urvat silou. Tlačím na sebe a na ostatní, abych je dostala do kolejí, ve kterých se domnívám, že vše pojede nejlépe a nejrychleji. Je to chování nedospělého dítěte, které se zaseklo někde ve svém vývoji a nemůže pokračovat dál, dokud nebude odhaleno a dosyceno to, co naléhavě potřebovalo, a nebylo mu to dáno – pocit jistoty, bezpečí a bezpodmínečné lásky.

Emočně dospělý člověk naopak necítí při prohře hluboké deprese a nikdy nekončící frustraci, protože základní potřeby má již naplněny. Proto je schopen radovat se z výhry jiného a má dost sil, aby pokračoval na své cestě, i s vědomím toho, že výhra není nikdy předem zaručena a nemusí tedy nutně přijít. Pouze může. Je tady ta možnost. To je největší dar, který získávám, když jsem svědkem cizího štěstí – vidím, že je to možné! A protože je potenciální výhra, ať už v čemkoli, pro mě tak cenná, dokážu se radovat už z toho, že existuje, někde mimo mě, ale existuje!

Hraji si

Proces uvolňování a počátek hraní si bývá dlouhý a náročný. Je to vlastně nikdy nekončící cesta seberozvoje a sebepoznání. Tím, že se poznávám, postupně odhaluji, co přesně jsem kdysi potřebovala, a tím zjišťuji, jak si tyto chybějící součásti dodávat. Sama sebe dovychovávám.

Nikdo jiný to udělat nemůže. Je to obrovská výzva. Já musím mít v sobě odhodlání tu výzvu přijmout. Někdy je to dost náročné. I tento příspěvek píšu s opuchlýma očima po uvolnění dalších záležitostí a následnými očišťujícími potoky slz. Další a další stíny spatřují světlo světa. Záleží pak na mě, jestli se tomu postavím s odporem, anebo se pokusím nově objevené pochopit a přijmout. Tím umožňuji propustit udržované napětí, uvolňovat se víc a víc. Tím se stávám vědomým a svobodným účastníkem hry zvané život.