NĚCO (…?) mi chybí!
Znáte ten otravný a palčivý pocit, že tak, jak to je, to není v pořádku? Je to ten pocit, že když přidáte blíže nespecifikované „něco“, pak „všechno“ bude ok. 🙂
Koučové vás budou učit, že tento pocit je třeba předělat na pocit Všechno, co potřebuji, už mám. Neříkám, že je to špatný přístup. Je léčivý, jen není komplexní. Je to jen část pravdy.
Ze zvědavosti jsem se dívala, které z mých příspěvků se čtou nejvíce. Co lidé hlavně hledají a potřebují. Tady máme názvy, které přitahují největší pozornost:
Lze zvládnout pocit osamělosti?
Co dělat v obdobích, kdy se příliš nedaří
Jsou to indicie vedoucí k tomu, čeho je v životě většiny lidí nutný nedostatek. Chceme si být jistí, kým jsme. Chceme být autentičtí a chceme mít ze sebe uvnitř radost. Chceme milovat a být milovaní. Chceme něčeho dosáhnout, být zdraví a úspěšní. Chceme, abychom po sobě zanechali otisk, na který budeme hrdí. Chceme prožívat celkové štěstí, naplnění a klid. Poslední jmenované je nejdůležitější ze všeho, i když to tak na první pohled nevypadá.
Všechno už mám, ale…
Dokud se za něčím honíme a máme nesplněné cíle, můžeme se stále živit nadějí, že až jich dosáhneme, trvalé štěstí konečně přijde.
Někdy však místo toho přichází samovolně uvědomění, že vše důležité už mám, a přesto štěstí neprožívám. Je to prázdnota uprostřed blahobytu nebo prázdnota uprostřed i „jen“ docela přijatelného stavu.
Vnitřní nespokojenost může převládat i v novém domě, v objetí životní lásky, v milující a zdravé rodině. Nemyslím, že je dobré tento pocit ignorovat, nebo snažit se „opravit se“ a „předělat“, abychom byli šťastní, protože k tomu máme všechny důvody. Evidentně nemáme. Je dobré si připustit, že něco chybí, a pátrat po tom, co to je. Když jde člověk do hloubky s láskou, pochopením a neustálým dotazováním se na zdroj vnitřní nespokojenosti, může si začít vědomě vytvářet i spokojenost a uvolnění, a nepřipadat si u toho jako pošetilý blázen v marném boji.
Klíč je ve spojení obou principů. Orientuji se na to, co mi přináší vyrovnanost, a zároveň akceptuji a zkoumám to, co mě od vyrovnanosti odvádí.
Štěstí
1. Štěstí je chtít se objevovat a mít se rád i se všemi chybami a špatnostmi, které už byly objeveny. Chce to čas a vytrvalou (celoživotní) práci.
2. Štěstí je umět se orientovat na to dobré v životě. Vytvářím tím postupně návyk, kterého se moje vědomí bude držet za všech okolností.
Štěstí je mít přístup k vnitřní jasnosti, čistotě a síle kdykoli chci. To je přesně to, po čem všichni toužíme. Je to přesně to, co nám tak moc chybí. Znamená to totiž jistotu, že ať už se mi bude dít cokoli, nebo až budu umírat, moje vědomí mě podrží a vytáhne to nejlepší ze mě; udrží mě na hladině a nenechá mě klesat dolů. Dít se bude vždycky něco, emoce budou vždycky přicházet, příjemné i nepříjemné. Praktikováním bodů 1. a 2. se můžu naučit opustit strach, že něco důležitého v životě ztratím. Moje vědomí je ten nejcennější a jediný majetek, který mám. (A když časem poznám, že ani tento majetek nepotřebuji, zažívám největší možné naplnění, klid a mír.)
Pokud budu vědět, že moje vědomí má vždy přístup ke klidu a rovnováze, jaké ještě další štěstí potřebuji? Čeho bych se ještě v životě (nebo po smrti) mohla bát? Jenom moje vědomí určuje, jestli prožívám nebe nebo peklo, nikdo jiný. Pokud dělám všechno pro to, abych byla vnitřně spokojená, a napojuji se na vyrovnanost, která ve mně vždycky byla, pak už všechno mám.