Samota versus osamělost

Samotu vnímám jako pozitivní stav, kdežto osamělost bolí. Každý chce být někdy sám. Samota bývá žádoucí, osamělost ne. Osamělost znamená, že uvnitř nás je nějaké prázdné místo, které touží být naplněno. Osamělost je nejčastěji spojována s nepřítomností partnera. Uvědomujete si, jak často se také vyskytuje tam, kde partner přítomen je? Proč se lidé cítí být sami, i když sami nejsou? Kde ten pocit vznikl?

„Násilí se bojíme méně než svých vlastních pocitů. Osobní, soukromá, osamělá bolest je děsivější, než ta, kterou může způsobit kdokoliv jiný.“ Jim Morrison

Pocit naplnění

Dejme tomu, že po něčem toužíme. Například chceme zmrzlinu. Vytvoříme si představu, že se zmrzlinou přijde spokojenost. Vžijme se do role malého dítěte, které ji právě žádá od rodiče.

Je zmrzlina tím, co potřebuje ze všeho nejvíce?

Co když bude mít svou zmrzlinu, ale nebude cítit oduševnělou přítomnost rodiče. Zmrzlina není to, co dítěti zaručí štěstí. Potřebuje cítit lásku rodičů, která je stále přítomná a chrání ho, i když zmrzlina zrovna není! Samozřejmě, že dá najevo všechny své nelibé pocity, a to někdy dost silně. Má právo být smutné, vzteklé, může mít strach, že mu nebude přáno, že už zmrzlinu třeba nikdy neochutná. Když si těmito pocity projde, uzná, že rodič měl k zamítnutí zmrzliny nějaký důvod. Třeba ho chtěl něčemu naučit. Ví, že láska rodiče je tady pořád a cítí se silné a podporované (je to prosím ideální stav, kdy tam ta bezmezná láska rodiče opravdu je – představte si to).

A teď vyměníme zmrzlinu za partnera. Partner nepředstavuje stabilní lásku, po které tak toužíme. To by byl velký omyl a zdroj neštěstí. Partner je právě jako ta zmrzlina. Když ji nemáme, máme na ni chuť. Když ji máme, nevydrží dlouho, buď se rychle sní, nebo se rozteče. Kde hledat lásku a ochranu, po které všichni tak toužíme?

Zdroj lásky

Když jsem to slyšela poprvé, za žádnou cenu jsem to nechtěla uznat! Ano, věděla jsem někde v nitru, že to tak nejspíš bude, ale všechno ve mně řvalo: není to pravda, bez spojení s druhým nikdy nebudu celistvá, vždy mi bude něco chybět, budu uvnitř prázdná a smutná!

Přestaňte se ptát, JAK to máte udělat, abyste byli se sebou šťastní. Nikdo na světě není schopen poskytnout přesný manuál. Začněte hledat vlastní způsob, jak se budete sami se sebou cítit lépe. Vytrvale, trpělivě a poctivě. Je to jediná cesta. Moc dobře víte, že když vám nebude dobře se sebou samými, nebude s vámi dobře ani nikomu jinému. Když se budete milovat (stejně intenzivně, jako milujete své partnery), druzí tu lásku ucítí a budou vás milovat také. Už za vámi nestojí ten milující rodič, který vám poskytoval lásku, ochranu a jistotu, že svět je v pořádku. Upřímně řečeno, pravděpodobně za vámi v minulosti ani nestál, jinak byste dnes neměli problém se sebeláskou.

Sebeláska

Když vám dojde, jak jste sami sebe přehlíželi a podceňovali, může vás to dočasně táhnout do opačného protipólu: budete sami sebe stavět na první místo a můžete cítit vztek k těm, kteří si vás dostatečně nevážili. To přejde.

Sebeláska není o vyvyšování sebe nad ostatními. Sebeláska je o srovnání úrovně lásky. Je o uvědomění si, že já mám stejnou důležitost jako všichni ostatní.

Odpusťte rodičům, že takovou lásku nedostali a nemohli ji předat. Odpusťte sobě, že jste zapomněli na sebe a hledali štěstí a naplnění venku.

Je to těžké, moc těžké, ale jde to: vzdejte se touhy po zmrzlině, bez toho potěšení se opravdu dá žít. Najděte si radosti, které si můžete poskytovat sami. Buďte rádi za čas, který můžete věnovat jen sami sobě. Dělejte všechno to, co máte rádi. Časem se možná objeví i nějaký ten zmrzlinový pohár. Přesně ve chvíli, kdy ho nebudete potřebovat. Dejte si pak velký pozor, abyste zase nenaskočili na hru potřebnosti a důležitosti, která by vás stáhla zpět.

To nejdůležitější a vše potřebné máme vždy v sobě. My jsme ta láska. Cítíte ji? Láska nevnikne spojením já a nějaká cizí druhá polovina. Ona tam uvnitř mě už je.