Meditace vhledu

Pokud by měla být jen jedna jediná technika, kterou budete v životě provádět, přimlouvám se za tuto. Umět meditovat je podstatné pro všechny ostatní praktiky duchovního vývoje.

Meditační praxe je o neustálém zdokonalování. Je to přesný kompromis mezi úplným uvolněním a tlakem. Je to stav klidu a relaxace, ale není to spánek, naopak, je to totální bdělost. Bez určité kontroly a disciplíny to nepůjde. Já bych to popsala jako pozvolné a nenásilné tíhnutí k dokonalosti. Není to jen odevzdanost. Je to čistá pozornost a vnímání.

Pozice těla

Budeme se držet toho, co je ověřené a funguje už tisíce let. Jedno pravidlo je ale nejdůležitější, přibližte se do ideální pozice jen do té míry, která je vám příjemná. Mějte přitom na paměti tíhnutí k dokonalosti a zlepšování v průběhu času. Teď je ovšem podstatné to, abyste se cítili dobře.

Tělo je ve vzpřímeném sedu, zadek na polštáři nebo podložce, tak se páteř lépe udrží rovná. Vytáhneme krk, uvolníme ramena, podsadíme pánev, hlavu posuneme dozadu a trochu přiblížíme bradu k hrudníku. Nohy ve zkříženém sedu, pokud zvládnete (nemusí to být plný lotos), ruce můžete složit do mističky v klíně, nebo položit na kolena (nebo si udělejte klasickou meditační mudru s dlaněmi vzhůru a palcem a ukazováčkem spojenými do kruhu), oči zavřené nebo mírně pootevřené. Meditujte v klidu, aby se mysl nemusela zabývat vnějšími vlivy a mohla se soustředit na vnitřní procesy (a ty se postupně učila slepě nenásledovat).

Přirozenost mysli

Teď přijde ten okamžik zděšení, kdy zjistíte, že mysl neumí být v klidu ani na chvíli. A když vás zrovna nebude nutit sledovat nápady, vlastní konstrukty a dějové linie, odskakovat k jiným tématům a obrazům, začne se projevovat skrz  vaše tělo a bude vás zlobit tím, že se budete chtít (ba přímo nutně potřebovat) vrtět, kýchat, bude vás někde nesnesitelně lechtat nebo také bolet.

Tím vším nás bude nutit být jejím otrokem. To je to vězení, iluze života – jsme v osidlech své mysli a nevidíme to, co ji přesahuje. Pravda se ukazuje, až když se mysl utiší. Utišit ji nemůžeme silou. Co můžeme udělat, je uvědomit si, že přesně toto je přirozenost mysli – bez přestání přemýšlet. Potřebujeme víru, že je tady něco mnohem většího, než je mysl. A potřebujeme se učit od své mysli osvobozovat…

Dejme jí práci, kterou esenciálně potřebuje. Tou činností, kterou může zpracovávat, je pozorování dechu.

1. Pozorování dechu

Čtěte pozorně, dech je třeba pozorovat, ne ho vědomě ovládat. Mysli chceme dát jen takovou práci, která je nezbytně nutná. Cíl je ve stavu, kdy mysl nepracuje vůbec. Nádechy a výdechy nezkracujeme, ani neprodlužujeme. Necháme je tak, jak jsou. V čem spočívá pozorování dechu?

Soustředíme se na proces dýchání, na nic jiného. Vnímáme, jak proudí vzduch, jeho teplotu, vnímáme pocit našich nosních dírek, když vzduch vstupuje do těla a putuje dále do plic. Pozorujeme, jak vzduch naše plíce opouští a vychází ven. Děláme to s maximální soustředěností a zároveň s maximální lehkostí a uvolněností.

Mysl se po čase zatoulá od dechu jinam. Někdy trvá i déle, než si to uvědomíte a vrátíte ji zpět. Když se stokrát zatoulá, stokrát ji vraťte zpět k pozorování dechu. Mysl se opravdu časem přizpůsobí a zklidní se. Chce to ale trpělivost. Takto procvičujeme mysl každý den. Najděte si na to příjemné místo a vyhraďte si aspoň půl hodiny času, ideálně vždy ráno po probuzení.

Až se ve své praxi zdokonalíte, omezte se v pozorování jen na jeden bod. Celá existence se bude soustředit do jediného bodu u vašich nosních dírek. Pozorujte měnící se pocit a v pozorování setrvávejte. Mysl se stále více zklidňuje.

2. Pozorování pocitů v těle

Pokud jste ovládli první stupeň, můžete postoupit dále. Při meditaci pozorujte pocity v celém svém těle, začněte své tělo skenovat. Postupně od temene hlavy, obličeje, krku směrem dolů až k nohám a pomalu zpět prozkoumávejte pocit na každém kousíčku vašeho těla. Budete překvapeni, kolik pocitů najdete, jak „živé“ vaše tělo je! Proces několikrát opakujte.

Pokuste se meditovat hodinu a opravdu každý den. Klíčem je pravidelnost.

Mysl je velmi silná. Stále si pamatujte, jak důležité je nelpět na ničem z toho, co při meditaci prožíváte. Všechny materiální formy jsou pomíjivé, včetně fyzického těla a mozku, ve kterém sídlí mysl! Tím, že nebudete lpět na nepříjemných stavech meditace (bolesti v různých částech těla), ani na těch příjemných (stavy euforie a ohromného množství energie), očišťujete svou mysl až na úrovni nevědomí. V každé mysli je ukryto mnoho vzorců a schémat, prožitých „pravd“ a zákonitostí, nepříjemných emocí a traumat. Všechny se projevují v pocitech těla, když jste velmi pozorní. A když se do nich nenecháte vtáhnout a jen je pozorujete s vědomím, že jsou pomíjivé jako všechno ostatní, časem se rozplynou a zmizí.

Očišťování mysli může trvat roky, ale je možné.

Bolest i stav extáze jen pozorujte, neponořujte se do nich celou svou bytostí, splynuli byste s těmi pocity a bylo by pak mnohem těžší překonat bolest, nebo rozloučit se s extází (která má stejnou vlastnost jako bolest a tou je pomíjivost – začala a skončí – zatímco vy hledáte něco, co je věčné).

Je to těžké, ale je to také jen o praxi. Budete se zlepšovat. Něco vás lechtá? Neškrábejte se. Jen pozorujte pocit. Potřeb se pohnout můžete mít mnoho. Jsou to všechno jenom zkoušky, kterými musíte projít, abyste uspěli. Meditujte bez hnutí. Pokud zrovna není přítomna bolest či extáze, pokračujte ve skenování těla, pozorováním pocitů v každé jeho části.

Až se v tomto procesu zdokonalíte, začněte pozorovat pocity uvnitř těla, nejen na povrchu. Pozorujte pocity v útrobách a orgánech.

Pak se učte pozorovat pocity vně vašeho těla, kam až budete schopni. Fyzická hranice těla končí kůží, ale vaše bytost sahá v prostoru dál. Pozorujte pocity.

3. Pozorování pocitů mimo vlastní meditaci

Dalším stádiem mistrovství je pozorování pocitů u všeho, co děláte. Přestaňte dělat věci automaticky a navyklým způsobem (s duchem jinde), buďte plně přítomní u každé činnosti.

Můžeme říci, že pozorujeme pocity mimo meditaci, anebo můžeme říci, že meditujeme v běžném životě stále.

Je to stav, o který moudří lidé tak usilují a bez přestání se v něm cvičí – život v přítomném okamžiku.