Umíme správně dýchat?
Že je to divná otázka? Možná ani ne… Je vypozorováno, že dnešní člověk ani zdaleka nevyužívá plné kapacity svých plic, a protože dech znamená život, dost možná se tím o něco podstatného okrádáme.
Dum spiro spero = Dokud dýchám, doufám.
„Až vydechneme naposledy“, přijdeme o život.
Naše tělo je oživováno dechem a naše tělo je oživováno duchem. Skoro se zdá, že je to jedno a to samé, dech a duch. Spirit je duch. Respirace je dýchání (cyklus, opakující se proces, proto re).
In spiro (v dechu), to znamená, když jsme spojeni se svým duchem, přichází inspirace, jakožto vnuknutí, vdechnutí něčeho nového, oživení.
Ještě mě napadá, proč se asi říkalo alkoholu špiritus? Alkohol odhaluje podstatu duše, ukazuje, kým opravdu jsme, když jsme uvolnění (in vino veritas = ve víně je pravda). V dnešní době je alkohol mnoha lidmi využíván k tomu, aby se odsekli od svého ducha. Je to forma útěku. Člověk pod vlivem alkoholu se na chvíli nemusí konfrontovat se svými vnitřními démony.
Hluboké dýchání
V józe jsme se učili o důležitosti hlubokého dechu, ten jde až do břicha (a v představě ideálně ještě dál). Dechem se naplňujeme jako nádoba vodou, odspoda nahoru. Při nádechu se zvedá nejprve břicho, teprve pak hrudník a dostaneme se až k podkličkovému dechu (u klíčních kostí). Při výdechu naopak, vydechujeme odshora dolů, z břicha jde vzduch naposledy.
Uvolněný člověk dýchá velmi hluboce a v pravidelných a dlouhých intervalech. Všimněte si, že při jakékoli formě stresu, strachu nebo nepohodlí se dech stává rychlým a plytkým.
Člověk ve stresu je v křeči, je stažený a je pod tlakem. Nemůže se plně uvolnit. Nemůže dostatečně dýchat. Dost často se v nás cosi stáhne už v dětství. Považujeme to pak za normální, zvykneme si na to a ani o tom nevíme. Vědomým protahováním dechu tak děláme něco, co je „proti naší přirozenosti“, a přitom se tím do své přirozenosti vracíme. Stačí si to jen uvědomit.
Práce s dechem
Všechny duchovní směry práce s dechem využívají. Proč? No protože dech je duch…
A proto, že dech je opravdu na hranici božského, je na půli cesty mezi naším světem a božskou jednotou. My totiž můžeme a zároveň nemůžeme ovlivňovat dech. Do jisté míry ano, pak už to jde ale mimo naši kontrolu. Vědomě můžeme pozdržet dech na určitou dobu, když ho tělo bude nutně potřebovat a zároveň to bude fyzicky možné, prostě se nadechne a nebude brát v potaz naše vědomí.
Vyberte se jakékoli dechové cvičení, které je vám blízké, a začněte praktikovat, třeba pránajámu nebo Wim hofovu metodu. Nebo jen choďte do přírody na čistý vzduch. Všímejte si, jak dýcháte v různých situacích.
Práce s dechem je práce s energií. Tato činnost je nám vždy dostupná. Mysleme na to a oživujme se.