Ego

Často panuje názor, že ego je špatné a je třeba se ho zbavit. Ego má ale zásadní úlohu. Vymezuje nás v prostoru, definuje, kým jsme, dává nám originalitu, určení a směr. Bez něj bychom byli jen součástí prázdna, byli bychom nic (nebo všechno, jak kdo chce).

Nic, prázdno, bezbřehost, neohraničenost, nekonečno, to vše představuje ženskou kvalitu. Záměr, cíl, impuls, akce, velkolepost, důraz, jedinečnost, to představuje mužskou kvalitu. Ego je zástupce mužské energie. Srdce zastupuje ženskou energii. To srdce, které pod hlučností ega většinou není slyšet, a představuje přijetí, odevzdanost a lásku.

Tak jako každý člověk ke svému zrození bezpodmínečně potřebuje oba rodiče, muže a ženu, tak i každá bytost potřebuje ke své celistvosti obě složky, ego i srdce.

Není tedy třeba se ega zbavit, je potřeba ho usměrnit. Nechat ho dojít pochopení, že jako samovládce na trůnu má moc a sílu zničit samo sebe. Nechat ho zjistit, že potřebuje mít vedle sebe královnu.

Neusměrněné ego

Ego, které nemá vedle sebe plnohodnotnou královnu, která by mu zabránila v expanzivním růstu, bude neustále chtít být nejlepší a nejmocnější. Bude se o to snažit až do vyčerpání. Možná zjistí, že není možné být nejlepší ze všech, protože jsou vždy přítomná nějaká omezení (všichni jsme si na jisté úrovni rovni).

Když zjistí, že nemůže vládnout úplně všem, zpanikaří. Jeho přirozenost mu velí jít do extrému, ukázat se, zviditelnit, a proto se může paradoxně rozhodnout být tím nejslabším. Půjde na opačnou stranu spektra. Stane se chudinkou, obětí, politováníhodným člověkem. To totiž také může zajistit výhradní postavení. Chce všem ukázat, podívejte, kdo já jsem, a jak na tom jsem, věnujte mi svou pozornost a když už ne obdiv, tak aspoň soucit nebo pohrdání.

Když ani jedno nepřinese uspokojení, nasadí si masku lhostejnosti. Nakonec bude ukazovat: podívejte, vy slaboši, já jsem král. Já jsem na všechno vyzrál, už je mi všechno jedno, já jsem ten, kdo ví, já jsem hrdina. Zacítili jste to taky někdy? Opravdu nejde o nic jiného, než o vystavování ega na odiv (i když se ego tak snaží, aby nebylo přímo identifikováno).

Vyrovnanost sil

Extrém jednoho (ega ve formě výbojnosti) plodí extrém druhého (odevzdanost, lhostejnost, nicnedělání). Vyvarujme se extrémů a pohybujme se někde uprostřed.

Ego musí začít spolupracovat se srdcem. Musí, pokud chce prožívat štěstí. Možná to nechce ego samotné (ještě o tom neví), ale chcete to vy, my, všichni. My jsme, jako majitelé ega, za své ego zodpovědní. Není to náš svrchovaný vládce, je to naše součást. Ego je moc výkonná. Když se naučí, že může vykonávat to, co představuje moc zákonodárná, může cítit své uspokojení, po kterém tak touží. A může konečně zažít stav, kdy má svou hodnotu a je prospěšné celku, celé bytosti. Cítí uznání, které k existenci potřebuje.

A to je mnohem víc, než všechny jeho předchozí plané pokusy o úspěch.

„Z vlastního nitra růst, přesvědčení se nezříkat, neplahočit se za uznáním, ale vždy svou hřivnou přispívat, aby vzkvétalo to pole, jež mu usouzeno.“ Leoš Janáček