„Život může být nádherný, když se ho nebojíte.“

Charlie Chaplin

 

No jo, ale co když se ho zrovna teď bojíme, nebo minimálně mu až tak úplně nemůžeme důvěřovat, protože nás potkávají věci, které zas tak nádherné nejsou, a to ještě v tom lepším případě…

Takže postupně krok za krokem. V prvé řadě musíme vědět, kam směřujeme – k nádhernému životu. To je cíl hluboko uložený někde uvnitř nás, je to mantra, která nás provází na každém kroku, aniž bychom na ni neustále mysleli, je pořád přítomná. Je to naše rozhodnutí, směr, kterého se držíme.

Teď to chce upřímnost v odpovědích na vlastní otázky a adekvátní jednání k tomu. Je můj život nádherný? Když větě Můj život je nádherný nemůžu úplně věřit, nebudu se snažit ji do hlavy silou narvat, nebude to fungovat. Namísto Musím jakkoli zařídit, abych se cítila nádherně nebo ano, cítím se nádherně při masáži (i toto je pořád ještě nátlak na sebe, urputné hledání nějakého okamžiku, kdy to tak je, a popírání té většiny ostatních) zkusím použít Mám na sobě ráda i můj momentální odpor k nádhernému životu. To je láskyplné zacházení se sebou a jediný způsob, jak si postupně přijít i na odpovědi, čím v sobě nádhernému životu bráníte.

Miluji tento svět a důvěřuji mu? Učím se naplno milovat tento svět. Ne, cítím často strach a nejistotu, bojím se, co přijde. Miluji i svůj strach ze světa, ve kterém žiji. Jaké má pro mě můj strach poselství, co mě má naučit, před čím mě chrání?

Z křeče do uvolnění

Uvolnit se a začít důvěřovat můžeme jen v milujícím prostředí. My jsme ti první a jediní, kteří se musí milovat i se všemi „nežádoucími“ a „špatnými“ myšlenkami. Jsou naše, nemůžeme je odmítat a popírat. Odmítali bychom a popírali sami sebe. Teprve když se cítíme bezpečně a přijatě tam, kde jsme, můžeme se s klidem osmělit vykročit dál.

Co by se stalo, kdybych pustila svůj strach, kdybych mu dala svobodu. Co by se stalo, kdybych začala milovat svět i se všemi jeho nedokonalostmi? Co by se stalo, kdybych se měla ráda i se všemi těmi smutky, hněvy a lítostí, které se tak snažím potlačovat?

Všechno to, co jsem na sobě doteď neměla ráda, totiž mělo svůj účel. Sloužilo to dobrému účelu, protože svět je prvoplánově dobrý. Třeba mě ty moje nepřijatelné emoce měly před něčím chránit, nebo mě měly přivést k pochopení a nutné změně, abych nezakrněla v něčem, co mi neprospívá.

Učím se vnímat svět nádherně

S laskavým přístupem se mohu dopracovat nejdál. Zkuste si jen představit, jaké by to bylo, lehnout si na záda, a naplno se odevzdat živoucí síle, která nás stvořila, s vědomím, že je vše v pořádku.

Představte si chvíli, kdy můžete říct Miluji tě, světe, vím, že mě ochraňuješ a vedeš mé kroky k těm nejnádhernějším prožitkům, jaké tady právě já můžu mít. Děkuji.