Nemáte se rádi?

Tak s láskou, tou k sobě, sebeláskou, ihned začněte! Úmyslně jsem napsala „Jak jsem se začala milovat“, aby bylo naprosto jasné, že ten proces nebyl dokončen. Já nevím, kde, jak, nebo čím končí. Možná v absolutním přijetí sebe a všech ostatních bytostí, ve splynutí s celou existencí, rájem na zemi… Pro mě je důležité, že ten proces vůbec začal, protože už to samo o sobě mi přineslo hodně síly.

Zjistila jsem, že bez toho se nelze hnout z místa. Můžete tisíckrát vědět, co máte asi udělat, abyste zlepšili prožitek bytí sama se sebou, ale bez toho, že sebelásku skutečně cítíte, nebudete mít dostatek energie, abyste s těmi vylepšeními na vlastním životě začali. K jakékoli uskutečněné změně je třeba mít touhu a hlavně sílu. Zesláblý člověk na poušti může mít touhu se napít, ale pokud se nedoplazí ke studni, zemře žízní.

Kde vzít sílu?

Touto otázkou jsem se trápila mnoho let. Všechny ty rady a vědomosti k tématu, jak se mít ráda, mi připadaly sice správné a podnětné, ale zároveň svým způsobem ničivé. Byla to totiž taková lehká (nebo skrytá) forma násilí. Špatné energie převlečené za léčivé pomocníky. Prostě to nefungovalo. Nebo to fungovalo jen krátkodobě. Asi jako dieta… špatně živené tělo trpí i při přejídání nedostatkem živin, a to ho po krátkém čase přinutí se najíst více, než je zdrávo. Prostě nemůžeme tělo vysilovat změnami mysli, když nemá palivo (energii lásky), aby bylo schopno změnami projít. Zkoušela jsem všechno možné, a výsledek se nedostavoval.

Jaký jsem si představovala výsledek? No takové to uvolnění, kdy víte, že je všechno v pořádku. Kdy víte, že ať už se bude dít cokoliv (opravdu cokoliv), budete v dobrých rukou, v objetí Všehomíra, budete žít s pocitem věrnosti, dobroty a láskyplné péče.

Jediná a úplně jednoduchá věc, která mi dovolila ten pocit ochutnat bylo…

TICHÉ POZOROVÁNÍ SEBE

Tiché pozorování sebe sama může umožnit prožít se sebou a v sobě jemný mírumilovný cit. Jinými slovy lásku. Proč tiché a proč pozorování?

Tiché, protože jsem se pozorovala bez komentářů. Jen jsem se pozorovala… co právě dělám, jak mi u toho je. Bez hudrování v hlavě, které by mi říkalo, co je ještě třeba vylepšit.

Pozorování proto, že pozornost vede energii. A věnování energie rovná se láska. Nic víc, nic míň.

To je opravdu všechno. To mi dovolilo pocítit soucit a lásku k sobě, taky radost a pocit, že jsem doma.

O nic víc není třeba se snažit! Vzpomeňte si, co jste nejvíce potřebovali od svých rodičů, co vám dalo největší podporu… Byly to rady? Byl to jejich příklad, jak žít? Bylo to ujišťování, že zas bude dobře?

Ne.

Byla to jejich přítomnost. To, že s vámi jen byli. Byli s vámi, když jste plakali a byli s vámi, když jste se smáli. A na této jistotě záleželo nejvíce, že byli s vámi za každých okolností. Byli oporou a nenutili vás být jiní. Pokud to bylo nebo nebylo, je to teď jedno. Teď záleží jen na tom, jestli budete oporou sobě (i když je vám zle, jen buďte u sebe).

Pokud máte nějaké zkušenosti s terapií vnitřního dítěte, budete překvapeni, že teprve při tichém pozorování bude věnovat pozornost i ono vám. Začne více důvěřovat a otevírat se kontaktu s vámi.

Buďte u sebe a se sebou. Za každých okolností.