Strach

Strach je nedostatek odvahy. Stejně jako tma je nedostatkem světla a zlo je nedostatkem dobra.

Strach sám o sobě není špatný. Pomáhá nám přežít. Jak by to však bylo krásné, kdybychom měli jen takový strach, který by nám pomáhal přežít, že? Cítíme, že nás mnohdy zbytečně omezuje. Protože nemůžeme dělat to, co bychom chtěli dělat. Protože se moc bojíme.

Co s tím?

Strach musím nejprve přijmout

Když v sobě cítím strach, nemůžu se tvářit, že tam žádný není. Právě to jsme se ale učili dělat. Když se malé dítě bojí tmy a bubáků, je mu často vysvětleno, že jeho strach je irelevantní. Bubáci přece neexistujou. Není proč se bát.

Malé dítě jen velmi těžko chápe, že nemá mít strach, když ho vlastně má. Rodiče ale musí mít pravdu (v jeho očích ji vždy mají). Takže se postupně učí nemít strach. Jde to těžko, to všichni víme, protože je to nesplnitelný úkol. Dopadne to tak, že začneme být vůči sobě slepí a hluší a ještě se začneme sami trestat za to, že vůbec cítíme strach.

Jak je tedy možné přijmout svůj strach? Dejte svému strachu nějakou vizuální podobu. Přijďte za ním, pohlaďte to, obejměte ho a dejte mu najevo, že mu rozumíte a necháváte ho existovat.

Jestli to moc nejde, chce to jen víc praxe. Praxe dělá mistra.

Posilování odvahy

Pokud jsem již ve fázi, kdy jsem se svým strachem kamarád, můžu přejít do další fáze. Tou je posilování odvahy.

Vždy, když chceme zkusit něco nového, objeví se strach. Je to součást přirozeného záchranného systému. Jakákoli novota a změna představuje potenciální nebezpečí. Nevíme jistě, co se stane, co to přinese. A mozek má rád jistoty. Změny nás prostě často bolí. Otázkou je, jestli svůj strach poslechneme a do změny nepůjdeme, anebo to přesto zkusíme.

Líbilo se mi, když mi můj syn popisoval svou práci se strachem. Rád skáče na trampolínách a učí se nové a nové skoky. Říkal mi:

Nejprve musím pana mozka přesvědčit, že je to bezpečné.

Mozku říká pan mozek, protože už ve svých skoro deseti letech zjistil, jak moc je mozek silný. Není radno s ním příliš bojovat. Pokud chci nad svým mozkem vyhrát, musím ho přetáhnout na svou stranu. Musí se mnou začít spolupracovat a uvěřit, že chystaná změna je pro mě prospěšná.

Aby byl mozek můj spojenec, musím na něj pomalu. Udělat něco bezhlavě (jak příznačné označení) a riskantně není moudré, je to hloupé. A stejně hloupé je to neudělat vůbec.

Je dobré začít dělat postupné malé kroky a nechat mozek, aby mi začal důvěřovat. Když soustavně posiluji svou odvahu, je moje odvaha pevnější. Strach je nedostatkem odvahy. Právě proto pracuji na své odvaze.

…vím jistě, že odvážnému štěstí přeje.